Můj příběh může být i TVŮJ?

Můj příběh začíná v mých 20 letech. Neplánovaně. Nečekaně. S trvalými "následky"....

Tohle není jen příběh na pár vět. Ale pokud mu dáš šanci, mohu ti slíbit jedno – možná se v něm najdeš i ty sama. Nejsi porouchaná. Jsi výjimečná. Už jen tím, že jsi tady... že nasloucháš, hledáš a děláš pro sebe víc, než bys musela.

Pohodlně se usaď a nech mě vzít tě na chvíli do mého příběhu.
Příběhu, který se mi skutečně stal – a který mě přivedl na cestu IVF. Tehdy jsem ji vnímala jako jedinou možnou. Bohužel... nebo bohudík?
Dnes už vím.

Psal se rok 2010, nastoupila jsem po zdrávce do práce a zaučovala se. Blížilo se léto a já pociťovala už nějakou dobu , že mě dost pobolívá břicho, píchá na vaječnících a necítila jsem se ve své kůži. Doslova.
Zašlo to tak daleko, že mi otupovaly nohy nebo při chůzi se mi nohy podlamovaly.

Když bolesti neustupovaly, navštívila jsem gynekoložku a ta se při ultrazvuku zděsila. Odmlčela se a bez jediného slova směrem ke mě začala okamžitě obvolávat lékaře a sestra mi začala odebírat krev. 

...Dnes už vím, že to byly testy ryze na onkomarkery, protože podezření bylo vážné.
Ta tichá panika v očích mé lékařky, to, jak se náhle změnila atmosféra z běžné prohlídky na něco, co se mnou otřáslo až do morku kostí – to všechno mi nejdřív nedávalo smysl.
Ale moje tělo už to vědělo dávno.

Dostala jsem do ruky snímky mých vaječníků a byla odeslaná do Fakultní nemocnice Ostrava, oddělení Onkogynekologie s tím, že mě tam pro jistotu vyšetří. Pořád nic nechápu.

Následující dny byly jako zamlžený sen.

Vyšetření střídalo vyšetření, výsledky přicházely pomalu a každá minuta čekání bolela.

Nakonec přišla slova, která změnila celý můj život: ADNEXTUMOR OVÁRIÍ.
Tumory byly dva. Veliké a přes oba vaječníky. 

A s ní i další diagnóza – neplodnost jako velmi pravděpodobná součást mé budoucnosti.
V té době ještě lékaři nedokázali říct víc podle ultrazvuku, jestli budou tumory zhoubné nebo se bude jednat “pouze” o zánět, který se odsaje. To měla rozklíčovat až moje operace, kdy mě “otevřou” a prostě uvidí...

Bylo mi pouhých 20 let. Někdo se chodil bavit, někdo tvořil své sny a já...já musela začít dojíždět na onkologickou gynekologii.

Asi si dokážete představit, co v takové chvíli prožívá dvacetiletá holka… a hlavně její máma. Celá rodina byla paralyzovaná strachem a nejistotou -  včetně mě.

Ale místo toho, abych si dovolila ten strach prožít, jsem uklidňovala svou k smrti vyděšenou maminku. Říkala jsem jí: ,,Mami, to bude určitě dobré, to nic nebude."
Sama jsem se přepnula do módu „přežití“ a své vlastní emoce odsunula stranou.

Ten moment všechno změnil.
Můj život se obrátil vzhůru nohama a s ním se přehodnotily i moje hodnoty, priority, vnímání světa.

Tumory byly tak velké, že mi občas tlačily na míchu – a při chůzi mi začaly selhávat nohy. Ve Fakultní nemocnici v Ostravě, na oddělení onkogynekologie, kde mě operovali, jsem se ocitla tváří v tvář příběhům jiných žen. Tolik bolesti. Tolik odvahy. A přesto tolik života.

V ten moment jsem se rozhodla. Už nebudu fňukat. Budu bojovat. Za sebe. Za své tělo. Za svůj příběh!

Operace nakonec proběhla v můj prospěch, i když si lékaři povzdechli, že trvala třikrát déle, než očekávali. Ale zachránili mi život.
Tumor se nakonec nepotvrdil – šlo o rozsáhlý zánět. A s ním přišel i verdikt, který se mi zaryl hluboko do srdce:
„Přirozeně děti mít nikdy nebudete."

Na malý okamžik se mi zastavil čas. Snažila jsem se pochopit ty slova, které odsoudily mou budoucnost - stát se mámou. 
Ale pak přišel ten silný, nezapomenutelný pocit: ODHODLÁNÍ chtít to jinak.

Uvědomila jsem si, že když se pro něco doopravdy rozhodnu, zvládnu cokoli. Vždyť už jsem toho zvládla tolik... a s grácií.

A proč právě já bych nemohla být mámou?

Ten okamžik vnitřní síly ve mně zůstane navždy.
Cítila jsem, že za mnou stojí něco víc. Několik andělů, kteří mě drželi, když jsem padala, a šeptali mi, že to zvládnu. A já jim věřila.

A právě od této chvíle bylo všechno jinak.

Začala jsem žít naplno. Ne „až potom“, ne „až se něco změní“. Teď. Učila jsem se být šťastná bez podmínek. Konečně jsem začala myslet na sebe. Na své zdraví. Na svou duši.

Jako vystudovaná zdravotní sestra jsem velmi dobře rozuměla rizikům, která mě mohla čekat. Ale zároveň jsem věděla, že sen o rodině mi nikdo nevezme. Nehodlala jsem se ho vzdát.

A tak jsem si položila otázku, která ve mně zůstala rezonovat:
Jak můžu dojít ke svému přání – mít jednou vlastní dítě? Co pro to mohu udělat já sama?

Po operaci jsem cítila, že potřebuju víc než jen fyzické uzdravení.
Chtěla jsem porozumět tomu, co se mi děje uvnitř. A tak jsem se tři roky po sobě hlásila na dálkové studium psychologie. Nikdy jsem se nedostala. A dnes? Ani se tomu nedivím! :))

Moje svéhlavost se tehdy projevila naplno – prostě jsem odmítala se učit nazpaměť suchou teorii, která mi nedávala smysl. Já jsem chtěla vědět, jak to funguje v reálném životě.
Ve skutečných emocích, v opravdových krizích.

Tak jsem začala studovat psychologii po svém.
Psychologii v praxi.

Přitahovala mě spiritualita, ale zároveň jsem potřebovala důkazy. Chtěla jsem vědět:
Jak to, že někomu se věci daří s lehkostí?
Jak je možné, že někteří lidé září i uprostřed bolesti?
Jak to vlastně celé funguje?

A tak jsem hledala. A nacházela... 🙂

Díky stovkám, možná už tisícům hodin vlastního seberozvoje, transformačních kurzů, mentoringových programů, workshopů, rozhovorů, knih a vnitřní práce jsem dnes tady – silnější, klidnější, vědomější. A vím, že bez téhle cesty bych se nikdy necítila celistvá.

Bez ní bych si možná pořád připadala jako chybný kousek. Jako chyba systému.
Ale teď už vím, že jsem kompletní žena a že každá z nás má v sobě tu sílu – jen ji někdy potřebuje znovu objevit.

Tvrdou, ale krásnou cestou jsem se dostala ke svému snu o rodině a dnes můžu stát vedle tebe – jako průvodkyně, která ví, co prožíváš.
Protože štěstí není náhoda. Je to volba.

Můj recept?
Věř. Dělej malé krůčky. Dej si pauzu, když potřebuješ. Ale nezastavuj!

Jsem tady, abych tě na té cestě podpořila.
Mám dar – říkají mi to ženy, které ke mně přicházejí – že umím dodat odvahu, předat energii a vlít naději tam, kde už zhasíná světlo.

Nemaluju vzdušné zámky. Na to ani jedna z nás nemá čas.

Ale dokážu se postavit vedle tebe, rozebrat situaci, pojmenovat věci pravými jmény a pomoci ti získat nadhled. Společně najdeme cestu, která pro tebe bude schůdná – takovou, na které budeš mít sílu pokračovat dál.

Umím naslouchat. Sdílet své vlastní zkušenosti s IVF.
Být oporou – když je potřeba.
Ale vstát a jít dál... to musíš ty sama.

 

Jsi připravená udělat první krok? Já jsem tady. A věřím ti.

Těším se na tebe. S láskou a hlubokou úctou k tobě,
Věrka